V neziskovém sektoru jsem pracovala 6 let. Pracovala jsem s mládeží, která byla ohrožena sociálně patologickými jevy. Ziskovému sektoru jsem se snažila nabídnout partnerství s naší sociální službou.
Jelikož se jednalo o službu sociální prevence, těžko se sháněly zdroje. Kolikrát jsme si říkali „ti v péči se ale mají, že mají vždy aspoň něco jisté“ (služby sociální péče byly v té době převážně příspěvkové organizace, zda to přetrvalo, nevím). Když píši tento článek, svádí ve mně boj moje dvě srdcové záležitosti: jedna sociální a druhá společensko-odpovědná. Pokusím se dát oběma stejný prostor a vyvážit je tak, aby čtenář-zástupce firmy a čtenář-zástupce neziskovky nebyli otráveni, ale obohaceni třeba dalšími náměty k zamyšlení či diskuzi, za které budu ráda.
Na jedné straně tedy máme sektor soukromý, ve kterém se uvědomělé firmy pouští do podpory regionu, ve kterém fungují a právě do této formy podpory spadá mj. dárcovství a sponzorství.
Zde se trochu zastavím, protože tyto dva pojmy bývají často míchány či špatně používány: když někomu něco daruji, nic za to nechci. Když někoho či něco sponzoruji, něco za to očekávám. Příkladem dárcovství tedy může být např. jednorázové věnování finančního daru. Příkladem sponzorství pak např. pravidelné či jednorázové poskytnutí určitého obnosu místnímu fotbalovému týmu, za které ovšem dárce bude chtít banner na tribuně, reklamu na vstupence na zápas, logo na propagačních materiálech, webu apod. (V té souvislosti se mi vybavuje téma na další mé zamyšlení a to „CSR jako marketingový nástroj“, což je téma velice diskutabilní téma.)
Na druhé straně máme sektor neziskový, ve kterém fungují organizace, které bojují se zdroji (materiálními, finančními i lidskými) a vítají pomoc. Ovšem ne jakoukoli. Tak jako může být morálně uvědomělé vedení soukromé firmy („s tímhle dodavatelem nebudu spolupracovat, i když má nízkou cenu, protože vím, že jeho zaměstnanci pracují za minimální mzdu, v nelidských podmínkách a každý víkend bez příplatku“), tak může být morálně uvědomělé vedení i neziskové organizace („od této firmy nepřijmu finanční dar, i když jej potřebujeme, protože jeho činnost generuje naše klienty“ – např. výrobce alkoholu, loterijních automatů apod.).
Jak už jsem zmínila výše, jako zástupce neziskovky jsem firmám nabízela partnerství. Podpora je pěkná a přínosná a potřebná a díky za ni, ale když je jednorázová, tak vytrhne trn z paty dnes, ale už nepomůže zítra. Proto si myslím, že partnerství mezi ziskovým a neziskovým sektorem je věc, která má budoucnost a hlavně může být přínosná pro obě strany a to nejen dnes, ale i zítra, příští měsíc, příští rok. Uvědomělá firma by měla vytipovat činnosti, které může „nakupovat“ či „pravidelně podporovat“ u konkrétní neziskovky. Takových neziskovek může mít několik. Následovat by měla domluva na reciproční spolupráci ve smyslu: když firma bude neziskovce pravidelně přispívat na realizaci tábora pro děti, děti firemních zaměstnanců budou mít na tábor slevu. Nebo když bude podporovat tvořivý kroužek, získá za to každý rok firemní PFka. Příkladů by se dalo najít hodně. A ještě více by se dalo vymyslet na spolupráci konkrétní firmy s konkrétní neziskovou. (Tuhle tvořivou část kdy pro firmy vytipovávám neziskovky mám velice ráda. A vy? Napadají Vás další příklady? Máte takovou „svoji neziskovku“, nebo „svoji partnerskou firmu“?)
Je ovšem třeba nezapomínat na to, že v partnerství jsou si partneři rovni – ani jedna strana by neměla být tou druhou vnímána méně plnohodnotně. To, že firma s obratem v desítkách miliónů a spolupracuje s neziskovkou s ročním rozpočtem např. 3 miliony, neznamená, že by se firma na neziskovku měla dívat s despektem. A neziskovka by se neměla cítit méněcenně. Z vlastní zkušenosti vím, že zejména sociální pracovníci, kteří jsou nastaveni na pomoc druhým a jejich osobnost stojí na empatii, pomoci a někdy až sebeobětování, nemají moc obchodního ducha a problém s prezentací své práce před soukromými firmami je to, co jim brání v navázání partnerství se soukromou firmou. I na tom je třeba zapracovat, ale to už je na jinou diskuzi. Neziskovka si tedy musí uvědomit, zda chce být s firmou spojena jako plnohodnotný partner, nebo jako pasivní příjemce darů. A firma se také musí rozhodnout, zda chce rovnocenného kolegu, nebo jen prostor, kam jednou za čas ulít peníze. V tomto postoji se vždy zákonitě odrazí osobnost vedení – jsou lidé, kteří chtějí, aby o ně bylo postaráno, a jsou ti, kteří se snaží starat se o sebe sami. (Paralela s politickou orientací není záměrná :-) ) Naproti partnerství zde stojí jednorázové podpory – spojení ziskového a neziskového sektoru prostřednictvím pomoci s jasně definovaným zadáním. Existuje několik internetových platforem, které se tomu párování nabídek a poptávek věnují a nahodilost vyvažují efektivitou, ale o tom zase příště.